Literární gangy: Umění nebo komerce?

V tomto textu navazuji na svůj předchozí článek „Válka gangů“, ve kterém jsem se zabýval současnou situací na českém literárním trhu. Zde bych se rád zaměřil na jednu zásadní otázku, která se týká motivace a ambicí spisovatelů: Proč se člověk snaží napsat román?

Umění jako potřeba

Když jsem začal s prvními literárními pokusy, bylo to proto, že jsem chtěl dělat „umění“. Umění s velkým „U“. Měl jsem tu potřebu. Cítil jsem v sobě jakýsi přetlak, který jsem dostával ven převážně psaním, ale také pokusy o hudbu, výtvarné umění apod. To je myslím podstata umění, jak je dnes převážně chápáno, byť se občas setkáváme s názorem, že umění je od slova „uměti“. Ten rozpor je dán tím, že často nedostatečně rozlišujeme mezi uměním jako uměleckým vyjádřením člověka a uměleckým řemeslem. Protože ta hranice je často velmi nezřetelná.

Například obrazy „starých mistrů“ běžně nazýváme uměním, přestože se jedná v řadě případů spíš o to umělecké řemeslo. Než takový malíř mohl něco namalovat, většinou se to řemeslo řadu let učil u nějakého mistra a pracoval na jeho dílech, než se mohl do něčeho pustit sám. Pro nějaké vlastní vyjádření často moc prostoru neměl, protože měl jasné zadání: portrét, loveckou scénu, bitevní scénu, náboženský výjev apod.

Od toho se pak odvíjely různé přelomové spory jako např. rivalita mezi Ingrésem a Delacroixem, spor impresionistů s akademiky apod. Kdy ta novější, progresivnější tvorba právě směřovala od jasných pravidel a zadání ke svobodnějšímu uměleckému vyjádření.

Souběžně s tím se měnil i profil umělce a dodnes nás na některých osobnostech baví různé historky z jejich života minimálně stejně jako jejich dílo. V některých případech i mnohem víc. Byli to lidé, kteří byli ochotni žít na pokraji smrti hladem, jen aby mohli svobodně tvořit to, čemu věřili. Vincent van Gogh, Amedeo Modigliani, Henry Miller a další.

Komerce jako cíl

Současní adepti spisovatelství, o kterých jsem psal ve „Válce gangů“, však vůbec nejsou žádní bouřliváci ani bohémové. Dost často jsou to studenti a studentky, ajťáci, matky na mateřské dovolené, administrativní pracovnice v korporátu apod. Až na pár výjimek vesměs relativně dobře zajištěná a spořádaná střední vrstva. Všichni opálení z exotických dovolených a se značkovými mobily v ruce. S psaním to myslí velice vážně a snaží se naučit nejen řemeslu spisovatelskému, ale také např. základům marketingu, aby lépe uspěli/y na knižním trhu.

Zarážející však je, že až na výjimky vůbec nemají ambice tvořit „umění“. Prvoplánově usilují o komerci. Což by dávalo smysl, kdyby byla literatura v Česku pro autory nějaké terno. Kdyby se tím dokázal dejme tomu každý desátý adept slušně uživit. Jako normálním poctivým řemeslem. Ale dobře víme, že z celého toho obrovského počtu se psaním a vydáváním knih uživí jen pár vyvolených. Pár desítek dalších se psaním uživí díky tomu, že kromě vlastního psaní knih mají ještě další výdělečné aktivity, které s jejich psaním tak či onak souvisejí. Pořádají besedy, poskytují rozhovory, píší články do médií apod.

Umělec se o komerční stránku své tvorby kdovíjak nestará. Není pro něj primární a dost často ani důležitá. Tvoří, protože musí. Jinými slovy, počíná si naprosto iracionálně. Pro umělce je v prvé řadě důležité stvořit dobré umělecké dílo. Hledá dokonalost. Dokonalé vyjádření. Dokonalou formu. Většina umělců dále touží po uznání. Když si tím vydělají nějaké peníze, je to příjemný bonus. Umělecká činnost je formou posedlosti.

Usilovně píšící autoři a autorky se chovají na první pohled racionálně: zdravě posoudili své schopnosti, takže vědí, že z nich nikdy žádný nový Shakespeare nebude. Většinou si vybrali nějaký žánr a v něm se snaží maximálně zdokonalit. Snaží naučit i technikám a strategiím, jak dostat své knihy ke čtenářům. To všechno je racionální a v zásadě chvályhodné. Akorát je mi záhadou, proč to najednou zkouší tolik lidí na současném českém trhu, kde je šance na komerční úspěch asi taková, jako na výhru jackpotu ve Sportce.

Igor Indruch

Čtěte dále

• Literární gangy: Ekonomika knižního trhu v ČR a Evropě – Igor Indruch, překladatel, spisovatel a nakladatel, o tom, jak jsou na tom čtenáři a autoři v České republice.
• Literární gangy: Jak se válčí o hvězdičky na Databázi knih – Možná jste si toho nevšimli, ale v Česku zuří válka. Ne, není to válka o plynovod, o klima nebo o imigranty. Je to válka o něco mnohem důležitějšího: o literaturu.

Igor Indruch je český překladatel z angličtiny, spisovatel a nakladatel, který se narodil v roce 1967 ve Valašském Meziříčí. Miluje knihy od nejútlejšího věku a brzy začal psát své vlastní literární pokusy. Vydal romány Děti mrtvol (1995), Mozkodlab: Fifíkovská variace (1999) a Buď rád, že nic nemáš (2021). Přeložil také díla Henryho Millera, Louise L. Hay, Maria Puza a dalších. V roce 2020 založil své vlastní nakladatelství, kde působí jako vydavatel a editor. Žije ve Valašském Meziříčí, má tři děti a pracuje jako technický překladatel na volné noze.