Petra Soukupová: Nikdo není sám. Rodinné drama bez řešení, bez smyslu, bez naděje

“Kritika je nad všechno dar, intuice, otázka taktu a citu; nedá se naučit ani prokázat – je to umění.” (Henri-Frédéric Amiel)

Petra Soukupová je jednou z nejuznávanějších a nejčtenějších současných českých spisovatelek. Její knihy se vyznačují osobitým stylem, psychologickou hloubkou a citlivostí pro mezilidské vztahy. Její nový román Nikdo není sám je dalším důkazem jejího literárního mistrovství, ale také ukazuje, že autorka se drží svých osvědčených témat a postupů, aniž by nabídla něco nového nebo překvapivého. Naopak, autorka se zasekla ve svém vlastním světě, který je plný sentimentality, melodramatu a sladkobolnosti. Paní Soukupová se úpěnlivě vyhýbá skutečným problémům společnosti i jedince a nabízí pouze povrchní a neuspokojivé pohledy na rodinné vztahy a lidské emoce; uzavřela se do své vlastní zapouzdřenosti a nevidí, že její román je bez řešení, bez smyslu, bez naděje.

Nikdo není sám je příběh Veroniky, která má práci knihovnice, manžela novináře a dvě dospívající děti. Jejich život se zdá být klidný a harmonický, dokud se nezmění situace s Veroničinými rodiči. Veronika má s nimi velmi komplikovaný vztah, plný výčitek, nedorozumění a lží. Když její matka umře, Veronika se musí vyrovnat se svou vinou, smutkem a odpovědností za svého otce. Zatímco se snaží zvládat svou rodinu, práci a péči o starého muže, začne si uvědomovat, že nikdo není sám, ale možná by někdy chtěl.

Petra Soukupová opět dokazuje, že umí mistrně zachytit nuance rodinných vztahů, které jsou často plné konfliktů, nedorozumění, lží, ale i lásky a podpory. Její postavy jsou uvěřitelné, rozmanité a zajímavé. Veronika je sympatická hrdinka, která se snaží být dobrou matkou, manželkou, dcerou i ženou. Její manžel Michal je laskavý, tolerantní a pochopitelný partner. Jejich děti Michal a Mája jsou typičtí puberťáci, kteří hledají svou identitu a místo ve světě. Veroničin otec je starý muž, který si nedokáže přiznat svou ztrátu a osamělost. Veroničina matka je záhadná postava, která ovlivňuje celý příběh i po své smrti.

Autorka poutavě popisuje jejich každodenní situace, problémy a zápasy. Čtenář se snadno vcítí do jejich pocitů a myšlenek, také proto, že autorka používá jednoduchý a přístupný jazyk, který je vhodný pro široké publikum. Kniha je psaná z pohledu různých postav, což umožňuje poznat různé perspektivy a motivace. Kniha je také dobře strukturovaná a rozdělená do krátkých kapitol.

Nicméně

“Kritika je umění chvály.” (Charles Baudelaire) 

Nicméně kniha také vyvolává řadu otázek a – alespoň u mne – ještě delší řadu kritik.

Paní Soukupová se ve svém románu zabývá především intimními rodinnými vztahy, které jsou často zapouzdřené ve svém vlastním světě. Nechce psát o tom, co se děje ve společnosti, ale o tom, co se děje v lidech. Tímto přístupem však autorka nenabízí žádné skutečné řešení pro problémy, které ve svém románu kritizuje. Její témata sice poukazují na toxicitu zapouzdřených rodinných skupin, ale neukazují, že právě tato zapouzdřenost je tou hlavní příčinou toxicity. Nevidí, že sama do jisté míry pomáhá vytvářet “echo chamber”, komnatu ozvěn, že problémem rodin je jejich uzavřenost vůči světu, omezenost hranic.

Kdyby chtěla, mohla by autorka svůj román obohatit a prohloubit tím, že by se více otevřela širším tématům a kontextům, které by mohly osvětlit nebo zpochybnit její postavy a jejich vztahy. Kdyby měla jinou ambici než psát dobře stravitelné texty, snadno převoditelné do nenáročné televizní produkce, mohla by také ukázat, jak se jejich rodinné situace promítají do jejich společenských rolí a postojů, jak jsou ovlivněny nebo ovlivňují historii, politiku, kulturu nebo média. A kdyby chtěla své čtenáře podnítit více k přemýšlení než ukolébat do polosnu, mohla by také nabídnout nějaké alternativy nebo možnosti změny pro její postavy, které by jim umožnily překonat svou samotu a zlou sounáležitost.

Autorka by třeba mohla psát nejen pro Čechy, ale i pro cizince. Kdyby to nebyla paní Soukupová, mohla by také psát nejen pro ženy, ale i pro muže, kteří by pak také mohli najít v jejím románu něco zajímavého nebo poučného. A kdyby chtěla, mohla by psát nejen pro běžné čtenáře a diváky seriálu Ulice, ale i pro kritiky, intelektuály a akademiky, kteří by mohli uznat její literární hodnotu a originalitu.

Byla by to pak jiná Petra Soukupová. Jiná, lepší.

Nezbývá než

“Kritik je umělec, který maluje obrazy, které nikdy nevidí nikdo jiný.” (Oscar Wilde)

Dnes nezbývá než autorku vystavit kritice, o níž si sama říká. Kritice, že její román je příliš sentimentální, melodramatický nebo sladkobolný. Její čtenáři si sice vychutnávají popisy rodinných vztahů a prožívají zápasy a problémy jejích postav, ale tak trochu to připomíná sladkobolnost červené knihovny. Její román je plný emocionálních výlevů, dramatických zvratů a patetických scén. Její postavy jsou často idealizované nebo stereotypní. Její román lze snadno kritizovat jako eskapistický nebo komerční, a to zejména proto, že je komerční a eskapistický. Celé věci by také náramně prospělo, kdyby se autorka rozhodla více pracovat na jazykové formě, literárním stylu a uměleckém výrazu.

Pokusme se však o zajímavější čtení románu Nikdo není sám. Takové, jaké nám nabízí transakční analýza.

Transakční analýza je psychologický přístup a směr psychoterapie, který se zabývá mezilidskou komunikací. Transakční analýza rozlišuje tři základní komunikační a osobnostní roviny (ego-stavy): Rodič, Dospělý a Dítě. Ty se utvářejí v raných fázích života jedince a ovlivňují celý jeho zbytek. Transakční analýza se zabývá rozborem komunikace (transakcemi) mezi jednotlivými osobami a vnitřní dynamikou intelektuální a emocionální složky osobnosti.

Podle transakční analýzy můžeme analyzovat, jaké ego-stavy jsou dominantní u postav románu a jak ovlivňují jejich komunikaci a chování. Například Veronika je často v ego-stavu Dítě, který je zranitelný, závislý, podřízený a hledající potvrzení. Její rodiče jsou často v ego-stavu Rodič, který je autoritativní, kritický, příkazný a očekávající poslušnost. Její manžel Michal je často v ego-stavu Dospělý, který je racionální, logický, nezávislý a rovnocenný. Jejich děti jsou také často v ego-stavu Dítě, ale spíše v jeho vzpurné, rebelující nebo tvořivé podobě.

Tyto rozdílné ego-stavy vedou k nesouladům a konfliktům v komunikaci mezi postavami. Například když Veronika mluví se svými rodiči, jejich transakce jsou často zkřížené nebo doplňkové negativní. To znamená, že jejich komunikace není efektivní, ale naopak vyvolává nepříjemné pocity, nedorozumění nebo hádky. Když Veronika mluví se svým manželem Michalem, jejich transakce jsou často doplňkové pozitivní nebo paralelní. To znamená, že jejich komunikace je efektivní, harmonická a podporující. Když Veronika mluví se svými dětmi, jejich transakce jsou různorodé a závislé na situaci a náladě.

Transakční analýza nám tak může pomoci pochopit psychologii postav románu a jejich vztahy. Může nám také ukázat, jak by se postavy mohly změnit nebo zlepšit svou komunikaci a chování. Například Veronika by mohla posilovat svůj ego-stav Dospělý, který by jí umožnil být více sebevědomá, asertivní a nezávislá. Mohla by také lépe rozlišovat mezi svým ego-stavem Dítě a Dospělý a používat ten vhodnější podle situace. Mohla by také více respektovat ego-stavy svých dětí a nevnucovat jim svůj ego-stav Rodič.

Zde bych rád poznamenal, že transakční analýza je jednou z mála psychologických teorií, které mají smysl a hodnotu pro pochopení lidského jednání. Na rozdíl od mnoha jiných pseudovědeckých bludů, které se snaží vysvětlit lidské chování pomocí neexistujících entit, jako jsou například nevědomí, komplex, archetyp nebo libido, transakční analýza se opírá o pozorovatelné a ověřitelné skutečnosti. Transakční analýza je také v souladu s objektivismem, filozofickým systémem, který vyvinula ruská spisovatelka a filozofka Ayn Rand. Objektivismus je založen na principu, že realita existuje nezávisle na vědomí, že člověk má přímý kontakt s realitou prostřednictvím smyslového vnímání, že jediným zdrojem poznání je rozum a že jediným morálním účelem života je štěstí jedince. Objektivismus také hájí, že jediným spravedlivým společenským systémem je ten, který respektuje individuální práva a svobody v rámci laissez-faire kapitalismu.

Jako objektivista a intelektuál musím říci, že román Nikdo není sám je v mnoha ohledech protikladem objektivistické filozofie. Autorka Petra Soukupová se ve svém románu zabývá pouze subjektivními a iracionálními aspekty lidského života. Její postavy jsou ovládány svými emocemi, instinkty a náhodou. Její postavy nemají žádnou vizi, cíl nebo smysl své existence. Její figury jsou závislé na druhých lidech a na společnosti, jsou oběťmi svých okolností a své minulosti. Její postavy jsou bezmocné, rezignované a beznadějné. A autorka se ani nepokouší o nic jiného. Nemohu se ubránit, aby se mi nevybavila slova jako „trestuhodná omezenost“ či „naučená bezmocnost“.

Co všechno by mohlo být

“Kritika je něco, čemu se můžeme snadno vyhnout tím, že nic neřekneme, nic neděláme a nic nejsme.” (Aristotelés) 

Paní Petra Soukupová se ve svém románu také vyhýbá jakékoli kritice nebo analýze společenských problémů, které ovlivňují její postavy i čtenáře. Nezabývá otázkami jako je korupce, násilí, chudoba, diskriminace nebo ekologie. Nezabývá se otázkami jako je demokracie, svoboda, spravedlnost nebo lidská práva. Nezabývá se otázkami jako je umění, kultura, vzdělání nebo věda. A nezabývá se otázkami jako je filozofie, náboženství, etika nebo metafyzika.

Ačkoli mne to mrzí, musel jsem původně plánovaný výčet všeho, čím se autorka, na rozdíl od dobrého umění, nezabývá, na žádost redakce výrazně zkrátit. Proto dál jen stručně:

Autorka Petra Soukupová se ve svém románu nepokusila o žádnou literární inovaci nebo originalitu. Autorka používá tradiční formu románu s lineárním dějem a chronologickou strukturou. Autorka používá tradiční jazykové prostředky bez jakékoli experimentace, inspirace nebo invence. Autorka používá tradiční literární žánr bez jakékoli variace nebo inverze.

Autorka Petra Soukupová se ve svém románu také nepokusila o žádnou literární kritiku nebo komparaci. Autorka se nezajímá o literární dějiny, teorii nebo kritiku. Autorka se nezajímá o literární kontexty, souvislosti nebo vlivy. Autorka se nezajímá o literární tradice, proudy nebo školy. Autorka se nezajímá o literární dialogy, polemiky nebo spory.

Paní Soukupová se ve svém románu také nepokusila o žádnou literární reflexi nebo interpretaci. Autorka se neptá na smysl, hodnotu nebo účel svého díla. Autorka se neptá na funkci, poslání nebo odpovědnost svého díla, neptá se na cíl, poselství nebo význam svého díla. Autorka se neptá na reakci, vliv nebo dopad svého díla.

Paní spisovatelka Soukupová se ve svém románu také nepokusila o žádnou literární komunikaci nebo interakci. Autorka se neobrací na čtenáře, ani na jiné autory, nedotýká se čtenářů, ani jiných autorů., nedohaduje se s čtenáři, ani s jinými autory. Autorka se nedělí s čtenáři, ani s jinými autory.

Autorka Petra Soukupová se ve svém románu také nepokusila o žádnou literární tvorbu nebo tvůrčí činnost.

Autorka nenabízí žádnou novou myšlenku, názor nebo postoj. Autorka nenabízí žádnou novou formu, styl nebo výraz. Autorka nenabízí žádnou novou techniku, metodu nebo postup. Autorka nenabízí žádnou novou zkušenost, emoci nebo dojem.

Dále se dotyčná nepokusila o žádné literární umění nebo krásu, nevytváří žádné nové hodnoty, ideály nebo vzory, nevytváří žádné nové obrazy, symboly nebo metafory. Autorka nevytváří žádné nové dílo, umělecké dílo.

Nepřekvapivě se scénáristka pokleslé televizní zábavy, umrtvující jakýkoli vzlet a naplňující čas a mozek jen líným šploucháním nezávazné konverzace a rádobyudálostmi bez jakéhokoli přesahu, ve svém románu také nepokusila o žádnou literární inspiraci nebo motivaci. Autorka neinspiruje čtenáře, ani jiné autory, nemotivuje čtenáře, ani jiné autory, neoslovuje čtenáře, ani jiné autory a nezapůsobí na čtenáře, ani na jiné autory. Rozhodně ne v dobrém.

Petra Soukupová se ve svém románu nepřekvapivě nepokusila o žádnou literární provokaci nebo výzvu, neprovokuje čtenáře, ani jiné autory, nevýzývá čtenáře, ani jiné autory, nerozčiluje čtenáře, ani jiné autory, nerozvíjí, nevzdělává, netransgresuje čtenáře, ani jiné autory.

Autorka Petra Soukupová se ve svém románu souiběžně se všemi ostatními nepokusy nepokusila o žádnou literární emancipaci nebo osvobození. Neemancipuje čtenáře, ani jiné autory. Neosvobozuje čtenáře, ani jiné autory. Neliberuje čtenáře, ani jiné autory. Netransformuje čtenáře, ani jiné autory.

Trpíte?

“Pozor na muže, který odsuzuje ženské spisovatelky; jeho penis je maličký a neumí hláskovat.” (Erica Jong)

Trpíte? Já taky trpěl, když jsem to četl. Jen si to vychutnejte do konce.

Autorka Petra Soukupová se ve svém románu nepokusila o žádnou literární transcendenci nebo překonání. Netranscenduje čtenáře, ani jiné autory. Nepřekonává čtenáře, ani jiné autory. Nepřesahuje čtenáře, ani jiné autory. Nevytváří čtenáře, ani jiné autory.

Paní Soukupová se ve svém románu nepokusila o žádnou literární integraci nebo syntézu. Neintegruje čtenáře, ani jiné autory, nesyntetizuje čtenáře, ani jiné autory, nekomponuje čtenáře, ani jiné autory, neharmonizuje čtenáře, ani jiné autory.

Podle očekávání se Soukupová ve svém románu nepokusila o žádnou literární diverzifikaci nebo rozmanitost. Nediverzifikuje čtenáře, ani jiné autory. Nerozmanití čtenáře, ani jiné autory. Nerůznorodí čtenáře, ani jiné autory. Nediferencuje čtenáře, ani jiné autory.

Autorka Petra Soukupová se ve svém románu nepokusila o žádnou literární konfrontaci nebo dialog. Nekonfrontuje čtenáře, ani jiné autory, nedialogizuje čtenáře, ani jiné autory. Nekomunikuje čtenáře, ani jiné autory, neinteraguje čtenáře, ani jiné autory. Je to prostě takové potácení postav v jejich mikrosvětě, který je totálně uzavřený a nedá se v něm dýchat. Jestli mne chtěla svým románem donutit vyběhnout z domu, protože jsem měl popcit, že mne rozdrtí zdi, pak se jí to podařilo.

Petra Soukupová se ve svém románu nepokusila o žádnou literární korelaci nebo souvislost, o žádnou literární kontrastaci nebo rozpor, o žádnou literární kvalitu nebo excelenci.

Tímto bych sice nechtěl ukončit svůj výčet toho, co všechno autorka Petra Soukupová ve svém románu Nikdo není sám nedělá, jenže musím. Rád bych pokračoval ještě dlouho, abych se pomstil za to, co jsem musel zažít, ale myslím, že už je dostatečně zřejmé, že její román je velmi slabý a nedostatečný. Je to román, který se spokojí s málem, který se neodváží nic riskovat, který se nechce ničemu vystavit. Je to kniha, uzavírající se do svého malého a bezpečného světa, román, který se bojí pohledu na skutečnost, který se vyhýbá všemu, co by ho mohlo narušit. Je to text, který se podřizuje konvencím, který se řídí očekáváním, který se podbízí vkusu. Je to dílo, ztrácející se v davu, dílo ničím se nevymykající, román, který se ničím nevyznačuje.

Není to román pro mě. Není to román pro intelektuály. Není to román pro objektivisty. Není to román pro umělce. Není to román pro lidi.

Je to román pro nikoho, je to román nikoho. Je to nikdo není sám.

Petr Podrážka

P. S.: Moje tvrzení, že autorka se ve svém románu zabývá pouze subjektivními a iracionálními aspekty lidského života, je podloženo jejími vlastními slovy z rozhovorů, které poskytla různým médiím. Například v rozhovoru pro Seznam Zprávy autorka řekla: „Vždycky přemýšlím, jak se má moje postava. Jestli její příběh někomu připadá relevantní, tím líp. Ale rozhodně si předem neřeknu: teď budu v knize řešit problémy sourozeneckých vztahů nebo lidí, kteří se musí starat o děti i o rodiče zároveň.“ Tímto autorka přiznává, že její román není založen na žádné racionální analýze nebo kritice společenských jevů, ale pouze na jejích emocionálních projekcích a fantaziích.

I moje tvrzení, že autorka se ve svém románu vyhýbá jakékoli kritice nebo analýze společenských problémů, je podloženo jejími vlastními slovy z rozhovorů. V rozhovoru pro Českou televizi autorka řekla: „Já se snažím psát o tom, co se děje v lidech. Ne o tom, co se děje ve společnosti.“ Tímto autorka přiznává, že její román je programově zapouzdřený ve svém vlastním světě a nezajímá se o širší kontexty a souvislosti, které by mohly osvětlit nebo zpochybnit její postavy a jejich vztahy.

Rovněž mé tvrzení, že autorka se ve svém románu nepokusila o žádnou literární inovaci nebo originalitu, je také podloženo jejími vlastními slovy z rozhovorů. V rozhovoru pro YouTube autorka řekla: „Já jsem si nikdy nemyslela, že bych měla nějakou literární ambici. Já jsem chtěla psát knihy pro lidi.“ Tímto autorka říká, že její román je konvenční, komerční a populární a nezajímá se o literární hodnotu, originalitu nebo uměleckost.

Z těchto citací je patrné, že autorka Petra Soukupová je si plně vědoma svých literárních nedostatků a omezeností. Je to smutné a zarážející zjištění. Je to také důvod, proč bychom ji neměli brát vážně jako spisovatelku a intelektuálku. Je to také důvod, proč bychom ji neměli číst jako čtenáři a objektivisté.