Umění a fyzika: Pět způsobů, jak se propojují a obohacují

Úvod

Moderní fyzika, která se zabývá prozkoumáváním zákonitostí přírody na nejmenších i největších měřítkách, nás často staví před paradoxní a neintuitivní jevy, které narušují naše běžné vnímání reality. Čas a prostor, hmota a energie, vlny a částice, determinismus a náhoda – to jsou jen některé z pojmů, které fyzika v průběhu 20. století radikálně přeformulovala a rozšířila. Tyto nové pohledy na svět nezůstaly bez vlivu na umění, které se snažilo zachytit, vyjádřit nebo kritizovat tyto změny v našem poznání.

V tomto článku se podíváme na některé způsoby a přístupy, jak současné umění odráží svět fyzikálních teorií a objevů. Nejde o vyčerpávající ani systematický přehled, ale spíše o ilustraci různorodosti a bohatosti témat, která umělci čerpají z fyziky.

Způsob 1: Umění jako most k jiným dimenzím

“Sometimes, the hardest job for a theoretical physicist is telling the story. The work in this field can be conducted entirely in the abstract, leaving outsiders (and the odd insider) bewildered, but there might be some assistance in the visualisation techniques developed by certain artists and writers.” – James Beacham

Jedním z nejzáhadnějších a nejtěžších pojmů moderní fyziky je existence jiných dimenzí než třech prostorových a jedné časové, které vnímáme v každodenním životě. Tyto další dimenze jsou buď velmi malé a stočené do sebe (jak předpokládají teorie strun), nebo jsou paralelními vesmíry (jak naznačuje teorie mnoha světů). Fyzici se snaží najít experimentální důkazy pro tyto hypotézy, ale zatím bez úspěchu. Umělci se pak snaží najít způsoby, jak tyto hypotézy vizualizovat nebo zprostředkovat divákovi.

Jedním z takových umělců je například americký sochař Charles Ginnever (*1931), který vytváří monumentální kovové konstrukce složené z rovných ploch různých barev. Tyto plochy jsou uspořádány tak, že z různých úhlů pohledu vytvářejí různé geometrické tvary, jako jsou trojúhelníky, čtverce, šestiúhelníky nebo kříže. Ginnever tak ukazuje, že naše vnímání tvarů závisí na naší perspektivě a že existuje více možných interpretací jednoho objektu. Jeho díla jsou často instalována v otevřených prostorech, kde se mění podle pohybu diváka, světla a stínů. Ginnever říká, že jeho cílem je “vytvořit sochu, která je v každém okamžiku jiná”.

Dalším příkladem je francouzský umělec Marcel Duchamp (1887-1968), který je známý svými provokativními a inovativními díly, které zpochybňovaly tradiční pojetí umění a estetiky. Duchamp se zajímal o matematiku a fyziku a čerpal inspiraci z teorií čtvrté dimenze, které byly populární na počátku 20. století. Jedním z jeho nejslavnějších děl je obraz Akt scházející po schodech č. 2 (1912), na kterém zachytil pohyb ženské postavy pomocí sériových snímků, jako by byla fotografována chronofotografií. Tímto způsobem Duchamp ukázal, že čas je další dimenzí, kterou lze zobrazit na dvourozměrném plátně. Obraz vyvolal skandál na výstavě Armory Show v New Yorku v roce 1913, kde byl označen za “explozi ve šrotovně”.

Z českých umělců se tématem jiných dimenzí zabýval například Jiří Kovanda (*1953), který je známý svými minimalistickými a konceptuálními intervencemi do veřejného prostoru. V roce 2010 vytvořil instalaci nazvanou Čtvrtá dimenze v galerii Jelení v Praze. Instalace se skládala z několika bílých papírových modelů různých geometrických tvarů, jako jsou krychle, kvádr nebo jehlan, které byly umístěny na podlaze nebo na stěnách galerie. Tyto modely byly označeny čísly a písmeny, které odkazovaly na jejich rozměry a souřadnice v prostoru. Kovanda tak poukázal na to, že geometrie je abstraktním jazykem, kterým popisujeme realitu, ale také na to, že realita má více rozměrů než ty, které dokážeme zachytit na papíře. Kovanda řekl o své instalaci: „Čtvrtá dimenze je něco, co si nedovedu představit. Je to něco jako Bůh.“

Způsob 2: Umění jako zrcadlo skrytého světa

“The most beautiful thing we can experience is the mysterious. It is the source of all true art and science.” – Albert Einstein

Moderní fyzika nám odhalila svět, který není viditelný pouhým okem, ale vyžaduje speciální přístroje a metody k jeho zkoumání. Rentgenové paprsky, mikroskopy, teleskopy, urychlovače částic – to jsou jen některé z nástrojů, které nám umožňují proniknout do tajemství atomů, molekul, buněk, hvězd nebo galaxií. Umělci se pak snaží zachytit, vyjádřit nebo kritizovat tyto skryté aspekty reality, které nás fascinují i znepokojují.

Jedním z takových umělců je například německý malíř Gerhard Richter (*1932), který je známý svými abstraktními i figurativními díly, které často pracují s rozostřením, vrstvením nebo škrábáním barev. Richter se zajímal o vztah mezi uměním a vědou a v roce 1974 vytvořil sérii obrazů nazvanou 48 Portraits, na kterých zobrazil podobizny slavných mužů z oblasti literatury, filozofie, hudby nebo vědy. Mezi nimi byli například Charles Darwin, Albert Einstein, Max Planck nebo Niels Bohr. Richter použil fotografie jako předlohy a namaloval je v černobílých tónech s charakteristickým rozmazáním. Tímto způsobem Richter ukázal, že portréty nejsou objektivními zobrazeními osobnosti, ale subjektivními interpretacemi umělce. Richter také poukázal na to, že věda není jen souborem faktů a teorií, ale také lidskou činností ovlivněnou kulturou a dějinami.

Dalším příkladem je francouzská umělkyně Fabienne Verdier (*1962), která se zabývá propojením mezi malbou a hudbou. Verdier studovala tradiční čínské malířství a kaligrafii v Číně a používá speciálně upravené štětce a barvy k vytváření velkoformátových abstraktních kompozic. Verdier se inspirovala hudbou různých žánrů a epoch, jako je baroko, jazz nebo elektronika. Jejím cílem je zachytit rytmus, harmonii, dynamiku a emoce hudby pomocí barev, linií a tvarů. Verdier také spolupracovala s hudebníky a vytvářela živé performance, kde malovala na skleněné desce podle hudby hrané na pozadí. Verdier řekla o své tvorbě: “Malba je pro mne jako hudba: je to jazyk univerza.”

Z českých umělců se tématem skrytého světa zabýval například Jiří Kolář (1914-2002), který byl básníkem, překladatelem a výtvarníkem. Kolář se proslavil svými kolážemi, které využívaly různé materiály, jako jsou noviny, fotografie, plakáty, bankovky nebo textilie. Kolář se zajímal o vztah mezi slovem a obrazem a experimentoval s různými technikami, jako jsou roláže, chiasmáže, proláže nebo interventy. Tyto techniky spočívaly v tom, že Kolář kombinoval, stříhal, prolamoval nebo propaloval různé vrstvy materiálů a tím vytvářel nové významy a asociace. Kolář tak ukázal, že realita není jednoznačná a stabilní, ale složená z mnoha vrstev a fragmentů, které se mohou měnit podle kontextu a pohledu. Kolář také poukázal na to, že umění není jen estetickou záležitostí, ale také politickou a společenskou. Kolář byl pronásledován komunistickým režimem a jeho díla často obsahovala kritiku totalitního systému.

Způsob 3: Umění jako dialog s fyzikálními koncepty

“Art is the imposing of a pattern on experience, and our aesthetic enjoyment is recognition of the pattern.” – Alfred North Whitehead

Moderní fyzika nám nabízí řadu konceptů, které nám pomáhají porozumět fungování přírody na různých úrovních. Tyto koncepty jsou často formulovány matematicky nebo symbolicky a vyžadují logické a kritické myšlení. Umělci se pak snaží vytvořit dialog s těmito koncepty a použít je jako inspiraci nebo výzvu pro svou tvorbu. Umělci tak nejen reflektují fyzikální poznání, ale také ho zkoumají, rozvíjejí nebo zpochybňují.

Jedním z takových umělců je například americký sochař Richard Serra (*1939), který je známý svými monumentálními díly z oceli nebo jiných kovů. Serra se zabývá otázkami hmotnosti, rovnováhy, gravitace a prostoru. Jeho díla jsou často instalována v otevřených prostorech, kde se konfrontují s divákem i s okolím. Serra používá jednoduché geometrické tvary, jako jsou oblouky, kruhy, elipsy nebo spirály. Tyto tvary jsou však deformovány nebo nakloněny tak, že vytvářejí napětí a dynamiku. Serra tak ukazuje, že fyzikální zákony nejsou neměnné a absolutní, ale závislé na kontextu a perspektivě. Serra řekl o své tvorbě: “Moje díla jsou založena na fyzice známé každému: gravitaci je síla, kterou musím překonat.”

Dalším příkladem je britský umělec Julian Opie (*1958), který se zabývá otázkami reprezentace a identifikace. Opie používá digitální technologie k vytváření portrétů lidí nebo zvířat ve stylu pop artu. Opie redukuje podobizny na jednoduché linie a plochy barev, které zachovávají charakteristické rysy modelů. Opie tak ukazuje, že identita není pevně daná a jednoznačná, ale proměnlivá a relativní. Opie také poukazuje na to, že reprezentace není jen kopie reality, ale konstrukce reality. Opie řekl o své tvorbě: “Jsem fascinován tím, jak málo informací potřebujeme k rozpoznání obličeje nebo postavy.”

Z českých umělců se tématem dialogu s fyzikálními koncepty zabýval například Jiří Valoch (*1946), který je básníkem, teoretikem a kurátorem umění. Valoch se proslavil svými vizuálními básněmi, které využívají různé typografické prostředky k vytváření minimalistických a experimentálních textů. Valoch se zajímal o vztah mezi jazykem a realitou a čerpal inspiraci z matematiky, logiky a fyziky. Jeho básně jsou často složeny z jednotlivých písmen, čísel, symbolů nebo geometrických tvarů, které vytvářejí různé kombinace, vzorce a struktury. Valoch tak ukazuje, že jazyk není jen komunikačním nástrojem, ale také tvůrčí hrou. Valoch řekl o své tvorbě: “Moje básně jsou pokusy o zobrazení nezobrazenitelného.”

Způsob 4: Umění jako hlas umělců o fyzice

“Art is not a mirror held up to reality but a hammer with which to shape it.” – Bertolt Brecht

Moderní fyzika nám přináší nejen nové poznatky, ale také nové výzvy a otázky. Fyzika nás nutí přehodnocovat naše představy o realitě, naše místo v ní a naši zodpovědnost za ni. Fyzika také ovlivňuje naše společenské, politické a etické rozhodování. Umělci se pak snaží vyjádřit svůj názor, postoj nebo kritiku k fyzice a jejím důsledkům. Umělci tak nejen reagují na fyziku, ale také ji ovlivňují.

Jedním z takových umělců je například britský fyzik a popularizátor vědy Brian Cox (*1968), který se zabývá otázkami kosmologie, kvantové mechaniky a astrofyziky. Cox je známý svými televizními pořady a knihami, ve kterých srozumitelným a poutavým způsobem vysvětluje složité fyzikální koncepty a fenomény. Cox se snaží přiblížit fyziku široké veřejnosti a ukázat její krásu, důležitost a zajímavost. Cox také poukazuje na to, že fyzika není jen suchou a nudnou disciplínou, ale také zdrojem inspirace, radosti a úžasu. Cox řekl o své tvorbě: “Mým cílem je ukázat, že věda je kultura.”

Dalším příkladem je americká umělkyně Cornelia Parker (*1956), která se zabývá otázkami destrukce, transformace a paměti. Parker používá různé materiály, jako jsou střepy, kovy, dřevo nebo textilie, které podrobila různým procesům, jako jsou střelba, pálení, rozdrcení nebo zmrazení. Parker se inspirovala fyzikálními teoriemi o termodynamice, entropii a zachování hmotnosti. Jejím cílem je zachytit okamžiky změny stavu materiálů a ukázat jejich skrytou energii a potenciál. Parker tak ukazuje, že realita není statická a neměnná, ale dynamická a proměnlivá. Parker také poukazuje na to, že umění není jen konstruktivním procesem, ale také destruktivním experimentem.

Z českých umělců se tématem hlasu umělců o fyzice zabýval například Karel Malich (1924-2019), který byl sochařem a malířem. Malich se proslavil svými prostorovými objekty z drátu nebo plexiskla, které využívaly principy magnetismu, elektřiny nebo optiky. Malich se zajímal o vztah mezi hmotou a prostorem a experimentoval s různými efekty světla, barvy nebo pohybu. Malich se inspiroval fyzikálními teoriemi o elektromagnetickém poli, které popisuje realitu jako síť silových linií a energií. Jeho cílem bylo vytvořit díla, která nejsou jen fyzickými objekty, ale metafyzickými vizemi. Malich tak ukázal, že umění není jen materiální záležitostí, ale také duchovní zkušeností.

Způsob 5: Umění jako spolupráce s fyziky

“Art and science are not two separate realms but rather two different expressions of the same human impulse to understand and transform the world.” – Arthur I. Miller

Moderní fyzika nám nabízí nejen nové výzvy a otázky, ale také nové možnosti a příležitosti. Fyzika nás nutí spolupracovat s jinými disciplínami, sdílet naše poznatky a zkušenosti a hledat nové formy komunikace a prezentace. Fyzika také otevírá nové prostory pro kreativitu a experiment. Umělci se pak snaží spolupracovat s fyziky a použít jejich metody, nástroje nebo data pro svou tvorbu. Umělci tak nejen využívají fyziku, ale také ji rozšiřují.

Jedním z takových umělců je například kanadský biofyzik a umělec Andrew Pelling (*1979), který se zabývá otázkami biologie, materiálů a designu. Pelling je zakladatelem Pelling Lab for Biophysical Manipulation na University of Ottawa, kde vytváří nové materiály z organických látek, jako jsou jablka, zelí nebo ušní maz. Pelling se inspiroval fyzikálními teoriemi o mechanice, akustice a elektromagnetismu. Jeho cílem je vytvořit díla, která nejsou jen estetická, ale také funkční. Pelling tak ukazuje, že umění není jen konzumním produktem, ale také inovačním procesem. Pelling řekl o své tvorbě: “Mým cílem je vytvořit díla, která jsou schopna se vyvíjet.” Pelling také spolupracuje s umělci a designéry při realizaci svých děl. Například při tvorbě svého díla Ouroboros Steak (2020), které se skládalo z masa vyrobeného z lidských buněk, Pelling spolupracoval s umělkyněmi Orkan Telhan a Grace Knight.

Dalším příkladem je americký umělec a vynálezce Leo Villareal (*1967), který se zabývá otázkami světla, barvy a pohybu. Villareal používá LED diody, mikročipy a počítačové programy k vytváření velkoformátových světelných instalací, které reagují na prostředí nebo diváka. Villareal se inspiroval fyzikálními teoriemi o optice, elektřině a algoritmách. Jeho cílem je vytvořit díla, která nejsou jen vizuální, ale také interaktivní. Villareal tak ukazuje, že umění není jen statickou reprezentací, ale dynamickou simulací. Villareal řekl o své tvorbě: “Mým cílem je vytvořit díla, která jsou schopna se přizpůsobovat.” Villareal také spolupracuje s fyziky a inženýry při návrhu a realizaci svých děl. Například při tvorbě svého díla The Bay Lights (2013–2016), které se skládalo ze 25 000 LED diod instalovaných na mostu San Francisco–Oakland Bay Bridge, Villareal použil algoritmus založený na fyzikálních zákonech, který generoval náhodné vzory světla. Tento algoritmus byl vyvinut ve spolupráci s fyziky a inženýry z University of California, Berkeley.

Z českých umělců se tématem spolupráce s fyziky zabýval například Zdeněk Sýkora (1920-2011), který byl malířem a grafikem. Sýkora se proslavil svými abstraktními díly založenými na geometrických tvarech, jako jsou čáry, body nebo struktury. Sýkora se zajímal o vztah mezi uměním a matematikou a experimentoval s různými algoritmy, které mu pomáhaly generovat kompozice. Sýkora se inspiroval fyzikálními teoriemi o pravděpodobnosti, statistice a fraktálech. Jeho cílem bylo vytvořit díla, která nejsou jen estetická, ale také logická. Sýkora tak ukázal, že umění není jen intuitivním procesem, ale také racionálním výkonem. Sýkora také spolupracoval s fyziky a programátory při vývoji svých děl. Například při tvorbě svého díla Černobílá struktura (1967), které se skládalo z černých a bílých čtverců uspořádaných do pravidelné mřížky, Sýkora použil algoritmus založený na fyzikálních zákonech, který určoval barvu každého čtverce podle pravděpodobnosti. Tento algoritmus byl vyvinut ve spolupráci s fyzikem Jaroslavem Blažkem.

Závěr

V tomto článku jsme se podívali na některé způsoby a přístupy, jak současné umění odráží svět fyzikálních teorií a objevů. Viděli jsme, že umělci se snaží najít mosty k jiným dimenzím, zrcadlit skrytý svět, vytvořit dialog s fyzikálními koncepty, vyjádřit svůj hlas o fyzice nebo spolupracovat s fyziky. Tyto způsoby nejsou vzájemně vylučující, ale spíše se prolínají a doplňují. Umění tak není jen pasivním odrazem vědy, ale aktivním partnerem v poznávání reality.

Na závěr bychom se mohli zeptat, jestli současné české umění reflektuje fyzikální koncepty do takové míry jako světové nebo jinak. Na tuto otázku není jednoduchá odpověď, protože umění je ovlivněno mnoha faktory, jako jsou historie, kultura, politika nebo ekonomika. Nicméně bychom mohli říci, že české umění má dlouhou a bohatou tradici propojování mezi uměním a vědou, která sahá až do dob Rudolfa II., který podporoval alchymisty, astronomy a umělce na svém dvoře. Tato tradice se projevila i v 20. a 21. století, kdy čeští umělci jako Karel Teige, Zdeněk Pešánek, Zdeněk Sýkora nebo Federico Díaz ukázali svůj zájem o fyziku a její aplikace v umění. České umění tak není izolované od světových trendů, ale naopak je jejich součástí a přispívá k nim.